laska nebo smrt

13. května 2009 v 18:47 | Deňulka |  >>smutny<<

Obrazek

Někdy je pozdě na rozloučení


Dívali se na sebe a mlčky se pozorovali….. Ani jeden z nich nevěděl co říct. Proto se Honza rozhodl tuhle trapnou chvíli ukončit a rozhoupal se k odchodu. Chtěl Zuzku obejmout, ale ona se mu vytrhla a řekla mu, však se ještě uvidíme, neloučíme se napořád: ,,V šest u Kremrolky, ju?!" a zmizela za rohem.

Tohle jí je podobný, řekl si, ztřeštěnost, spontánnost a okamžitá rozhodnutí, aniž by přemýšlela, jaký to může mít dopad… Tohle byla ona a možná to ho na ní tak přitahovalo. Nikoho, jako je ona, nepotkal, začal vzpomínat na jejich první setkání. Byl s partou na koupališti a ona tam byla s Janou, její nejlepší kamarádkou. Hned, jak ji spatřil, pocítil nějaký divný pocit, jako by mu něco říkalo: "No tak, oslov ji, teď nebo nikdy…." A tak šel… Kluci na něj koukali a začali mít poznámky typu: ,,Óóóóó Romeo a Jůlie…. Hej, vole, kam valíš?! Za tou mařkou?! Jo, dobře sis vybral a rozdělíš se potom s kamarádíčkama?!" Ale on je nevnímal, šel za ní… Zuzka se dál vesele vybavovala s Janou a Honzu zaregistrovala, až když jí oslovil… Podíval se na ni a pozval ji na zmrzlinu… Zuzka nabídku přijala, a tak spolu strávili supr odpoledne… Honza si to v duchu všechno přehrál, jo to byly časy, neměl žádný starosti, jeho máma byla zdravá, ale teď je všechno jinak..

Jeho mamka má totiž vážnou nemoc, nikdo neví, jestli se uzdraví, nikdo neví, jestli zemře.. Její osud je v rukách někoho, koho člověk nepozná, dokud bude žít. Až teď si na mámu vzpomněl. Poslední dny ji totiž velice zanedbával, už týden ji nenavštívil v nemocnici u sv. Anny a volal jí naposledy před 3 dny. Bylo to proto, že veškerý čas trávil se Zuzkou. Pokaždé si řekl, že k mámě zajde druhej den, že má dost času a že mu máma neuteče.. Netušil však, co se děje, netušil, že její zdravotní stav se zhoršuje…. Vůbec nic nevěděl, měl v hlavě jenom Zuzku a pro nic jinýho tam už nebylo místo…
Podíval se na hodinky a zjistil, že jsou teprve tři hodiny odpoledne. To měl ještě dost času, než budou mít sraz se Zuzkou, a nemocnice není tak daleko, řekl si.. Sedl tedy na osmičku a dojel přímo k nemocnici. Jakmile do ní vstoupil, měl divný pocit. Něco bylo v nepořádku, ale ani ve snu ho nenapadlo, co se stalo. Šel tedy do druhého patra na pokoj, kde ležela jeho mamka. Ale postel byla prázdná. Zaradoval se, třeba ji před chvílí pustili domů a ségra ji odvezla. Vtom vešel do pokoje doktor a jakmile spatřil Honzu, pošeptal něco sestřičce a ta vyšla z pokoje…

"Posaďte se, Honzo!" a nabídl mu volné místo na židli. Jeho hlas zněl jinak než obvykle, smutně a přitom jakoby v něm byla úleva. "Za posledních pár hodin došlo k jistým událostem!" Honza neměl dobrý pocit, a tak se rovnou zeptal: "Kde je moje máma?!" Doktor Sotecký chvíli přemýšlel, asi hledal vhodná slova, a po chvíli ticha pověděl: "Vaše matka je tam, kde jí je líp… Nebojte, neumírala v bolestech, umřela ve spánku, o ničem nevěděla…" Honzovi se zatmělo před očima. CO mu to právě Sotecký řekl?! Jeho máma je mrtvá?! To přece není možné, sakra, byl tu před týdnem a její stav už byl lepší, říkali, že jí možná pustí domů. Ani se s ní nerozloučil. Přišlo mu to zbytečný, jak mohl tušit, že už nikdy nebude příležitost?! Jak mohl vědět, že už ji nikdy nespatří, nebude s ní mluvit a že ho nikdy nepohladí po jeho kaštanových vlasech?! Ano, byl jako ona, byl jí velice podobný.. Vzhledem i povahou.. Nahlas se rozbrečel…. Potřeboval být sám. Vyběhl z nemocnice, nevěděl, kam jde, utíkal někam, kde to neznal…. Najednou se zastavil v jednom parku, až teď mu došlo, kde je.. Sem chodíval s mámou jako malej kluk, tady si s ní hrál. Je to dávno, hodně dávno.. Zase se rozbrečel, nevěděl, co má dělat, přál si jediné. Vrátit čas o několik dní nazpátek, aby se mohl rozloučit se svojí milovanou maminkou. Když ji naposledy viděl a odcházel od ní, řekl jí pouhé: ,,Ahoj mami, zítra zase přijdu!" Ale nepřišel, ani ji neobejmul a neřekl ji, jak moc jí má rád a že je pro něj nejdůležitější na světě a že ji nikdy nechce ztratit.. Ale ztratil ji, navždy…..



Vím že bude líp…
Stojím v přeplněném metru,co chvíli mi někdo šlápne na nohu,drcne do mě….mp3 puštěná na maximum,marně doufám že její zvuk přebije tu běsnící bouři v mém srdci.Přemýšlím….o škole , o životě , o něm…….Do nekonečna si vyčítám výběr své střední školy , do nekonečná se obvinuju z hlouposti a především pošetilosti…uvěřila sem lákavým nabídkám , které mě zaujaly…ale nikde jsem si doopravdy neověřila , kam se to vlastně hlásím….zvorala jsem čtvrtletku z matiky , ale já tu 3 POTŘEBUJU ! ! !

Nesnáším svůj život, zrovna dnes,za tři dny jsou Vánoce…..nemám skoro žádné dárky , nesnáším se , všichni nesnáší mě…už blázním…..

On….pozval mě na rande ,ale co když toho teď lituje ? ….určitě bude na ICQ…těším se na něj…on je můj život,moje spása,jsem na něm závislá…..potřebuju na všechno znát jeho názor ,potřebuju ho…jen kdyby netrávil tolik času pitím…..

Sleduju svůj odraz na skle dveři….přejíždím ze stanice do stanice a poslušně čekám až se dveře otevřou a já budu moct vystoupit….

Zrcadlo…..né to jen dveře za kterýma se skrývá tma tak působí…..vidím svoji tvář….ale je jiná než jindy…je pobledlá , tmavé kruhy pod očima mi přidávají roky….v očích se mi třpytí slzy které se tak moc snažím zadržet….červené tváře a nos od mrazu jsou jedinou barvou v mém obličeji….

Proč? Proč mi nikdo nerozumí?Proč mi nikdo NECHCE rozumět ? Ptám se sama sebe a sama si taky odpovídám….protože mi rozumět nemohou…nedám jim šanci….mám depresi že mě nikdo nemá rád…přesto vím že má…je spousta lidi kteří mě mají rádi , vím to, říkají mi to a já jím věřím….jen jim nedám šanci…NIKOMU nedám šanci….ale Proč ?...na to už odpověď neznám……

Jdu domů..sama..v hlavě mě tíží spousty myšlenek…musím je ze sebe vypsat…musím je dostat ven…..zapínám počítač,icq…..je tu..píše mi….vztek a smutek ze mě rázem opadá…je opilej….nesnáším to….hádáme se…..

Ale přesto ho miluju, přesto bych nikdy svoji školu neopustila a přesto mě už nenapadaj myšlenky na smrt…..já totiž vím že bude líp…..

Obrazek








Sedí na jejím hrobě a už asi posté čte její epitaf. Písmena se mu ale v hlavě motají a slova mu nedávají žádný smysl, protože se na něj nesoustředí a místo toho mu v hlavě stále více zní písnička od Petra Nagyho Kristýnka iba spí, která až neuvěřitelně vypovídá jejich příběh...

Kristýnka by mala dnes, už o dva roky dhlšie vlasy…

Ano, určitě by je měla delší než tenkrát. Jak rád se dotýkal těch jemných blonďatých vlasů, o které s tak pečovala. Jsou to přesně dva roky, co se jich dotkl naposledy. Tenkrát bylo krásné letní ráno a on se probudil vedle ní. Vedle své Kristýnky...

A pláč mi skáče do slov vieš, keď zas a znovu premietam si…
Stalo se to v létě. Chodili spolu rok. Někomu by se to mohlo zdát krátce, ale on už v té době věděl, že je to jeho jediná životní láska. Tenkrát byli poprvé na společné dovolené. Jelikož neměli rádi tropická vedra a příliš sluníčka, vydali se na Šumavu...
Ako vysí prichycená v trhlinách vysokých brál, nikdo nezachytí tvoje laná, keď sa růtíš z kolmých skál...
Stalo se to týden po jejich příjezdu, Kristýnka odjakživa milovala lezení po skalách, proto se rozhodli půjčit si horolezeckou výbavu a trošku si polézt. Mu se moc nechtělo, ale dělal to pro ni, Chtěl, aby byla šťastná. Kristýnka vyrazila dříve, protože ho něco zdrželo...
Obrazek

Bol som při nej dole hned´, kým jej výkrik doznel v ozvenách…
Ano, při tom zoufalém výkřiku mu tuhla krev v žilách. Hned se k těm zpropadeným skalám rozběhl. V podvědomí věděl, že spadla, ale nalhával si, že tomu tak není. Přece by tak zkušená horolezkyně nespadla a neudělal si něco na pro ni tak primitivní skále…
A za viečkami našel tlieť dve zľaknuté svetielka...
Jakmile tam doběhl, věděl, že je zle. Ležela na zemi a její blondaté vlasy se pomalu barvily její krví. Okamžitě k ní poklekl a vzal jí do náručí. Ztěžka otevřela oči a unaveně se na něj usmála tak, jak to uměla jen ona. ,,Miluju tě!" zašeptala…
Čo sa robí v mojich žilách o to sa nik nestaral...
Vždycky si myslel, že ho nikdo nikdy nerozpláče. ,,Chlapi přece nepláčou" říkával mu otec, když si rozbil koleno a bulil. A tak si řekl, že to přísloví budu prostě celý život dodržovat. Ale když držel Kristýnku v náručí, vehnaly se mu do očí slzy. Hledaly si cestičku po jeho tváři a on se jim ani nepokusil zabránit. Nechal je pomalu skapávat na Kristýnčinu tvář…
Vydechla mu v náručí...

Držel ji v náručí a nevnímal svět kolem sebe. Někteří lidé běželi pro pomoc, ale on v hloubi duše věděl, že ji nebude zapotřebí… Kristýnka se na něj naposledy podívala a usmála se na něj. Pak její víčka ztěžkla, zavřela oči, naposledy vydechla a zmalátněla v jeho náručí. Než přijela záchranná služba, stále ji držel v náručí a ani se nepohnul…
A od vtedy se podvádzam, že Kristýnka snáď iba spí, že ticho za ňu rozprává...
Příjezd domů byl doopravdy strašný. Každý kolem něj chodil po špičkách a on nevnímal svět kolem sebe. každé ráno někam šel a vracel se až večer. Jeho brácha zjistil, že celé dny vysedává na jejím hrobě... Jednoho dne zase u ní seděl a v tom mu to došlo. Jeho Kristýnka by si jistě nepřála, aby se takhle choval. Ona ho měla ráda takového, jaký byl. A proto se zase změní na zpět...

Pomalu se zvedne z jejího jrobu a otřepe si lístí ze svého kabátu. Naposledy se podívá na její fotku, na které se usmívá. Vítr foukající po hřbitově odnese jeho slova. ,,Sbohem, Kristýnko!" Usměje se na ni a podívá se k hřbitovní bráně. Tam na něj čekám já...

Spíš, Kristýnka, snáď len spíš, neverím, pod a vstaň, ten pád byl možno len klam. Spíš, Kristýnka, snáď len spíš, ty musíš hore síť, k oblakom jsme už na dotyk. Ty jsi jediná, z nás, tak blízko pri oblakoch. Ty jsi jediná, z nás, tak blízko pri oblakoch, pri oblakoch…

Noční telefon :(
Tiché zvonení mobilu se tlumene ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potretí. Pak se rozsvítila lampicka a císi ruka vyndala prístroj z kabelky.
"Tome, jsou ctyri ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase znela únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proc voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem premýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlcela.
"Premýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemuže to ted pockat? Jsou dve v noci a já..."
"Ne," znelo to mírne, i presto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvelo. Netrpelivost... nebo zloba, "ne, tohle je duležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobre. Tak co máš na srdci?"
"Miluju te, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si prece rekli tolikrát."
"Rekni to znovu."
"Co?"
"Že me miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju te, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si pritáhla prikrývku k telu. Nekde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyt tímhle zpusobem se nikdy nesmál. Neco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den vencit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem te i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatracene dlouho, než jsem se te odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konecne dal, rekl jsem nejvetší pitomost, jaká me mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnejší nechat to na zít-"
"Rekl jsem: "Pardon, slecno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsmevem rekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí ríkalo, at zavesí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvuj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak ocuchával popelnice na kraji parku. Okamžite jsem ho poznal, vždyt jsem ho s tebou tolikrát videl. A pak, když jsem te spatril, jak ho bezradne hledáš všude možne, vedel jsem, že tohle je moje šance. Bud ted anebo nikdy. A tak jsem k tobe pristoupil a jako tvuj hrdina ti predal tvého roztomilého malého milácka. A odted to už znáš... vid že ano?"
Chvíli neodpovedela. Pak tiše zašeptala:
"Proc mi to celé ríkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou rekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen príliš podezrívavý. Co jsem mel, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vune z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé malickosti, hlouposti. Jenže já jsem proste takový, víš. Vždyt me znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám ceho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro me i ona. Proste jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval te vecer do mesta."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opet ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Trásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych te videl ho objímat a líbat. Vlastne jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatril, jak te odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitr oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlcel a marne se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udelal. A videl jsem všechno... úplne všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tvári, "...Tome, proc..."
"Ano, spravne, Jenny. Proc...," jeho rozrušený dech šumel ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hnev. "Tolikrát jsem se toho vecera ptal sám sebe. Proc? Cím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udelat? Cím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat me tím...? Proc! Proc jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím prestan... já ti to vysvetlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stacila. Šel jsem zpet do svého auta, zatímco jsi ty dál zranovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svet se mi té noci zhroutil, víš. Celý svet spadl do prázdnoty a mne zbyla už jen jedna jediná vec... - víš jaká vec to byla, Jenny?"
Ale ona neodpovedela. Plác zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys vedela... kdybys jenom vedela. Ta vec - ta strašlivá vec... kterou ted držím v ruce. Co myslíš, že ceká tam uvnitr, na konci hlavne? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam sedel a hledel jsem prímo do té šílené zbrane, dál a dál a auta mezitím projíždela, déšt padal a já premýšlel. Hodne jsem premýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedelej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudelal jsem to tehdy... a neudelám to ani ted. Premýšlel jsem totiž strašne dlouho a o strašne mnoha vecech. O mne, o tobe. O nem. A neudelal jsem to - ale ne kvuli tomu, že bych nemel odvahu... to ani v nejmenší. Neco jsem si totiž uvedomil. Neco, co mi dodalo nadeji... neco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckoncu, nebyl jsem to prece já, kdo podvádel..."
Její vzlyky se ve vterine zarazily. Strašlivá predtucha sevrela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlovestne, nenávistne.
"A tak jsem si pockal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, prešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štestí mi prálo a on za sebou nezavrel dvere. Mohl jsem to tedy provést pekne rychle a potichu."
A znovu se do nocní tmy vloudilo ticho, prerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemelo dlouhé trvaní.
"Mela jsi videt ten výraz v jeho tvári, když jsem namíril tu zasranou hlaven do jeho xichtu. Mela jsi videt, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Mela jsi videt, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu predstavil. Ale já to nechtel hned skoncit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k nemu milý, pozorný a trpelivý, jako k príteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovedet na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proc?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu zmenil.
"Ale pak me omrzel. Ale ješte jsem to nechtel skoncit, ne, ješte nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstrel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdrív rozbil hubu, až ztratil vedomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vedet, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, premýšlím..."
Stála uprostred pokoje a slzy jí bezmocne stékaly po tvárích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudelej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho pred chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodne krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtel být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Rekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"Obrazek
Její ztuhlé prsty sevrely krecovite sluchátko telefonu. Vzápetí se kdesi na druhé strane ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zaznela tichem.
"Rekni jí to. Rekni jí to, Franku."
"Miluju te, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ješte zbývaly.
"Vidíš?" v Tomove hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykrikla rozechvele.
"Ale proc, Jenny? Proc? Ptám se ted i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpoved. Stejne jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovne. Místo toho se trásl pri pohledu do hlavne zbrane, do které já hledel tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpoved a mne tak nezbývá než udelat tu jedinou vec! Tu jedinou vec, která ješte zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Rekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Rekni sbohem, príteli..."
Desivá rána prerušila nocní ticho. Vykrikla a ten výkrik byl pln vší té hruzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, mela bys ho videt. Co je z nej ted... Vážne, vážne je to ješte vetší troska než byl predtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vedoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opet klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skoncit takhle. Reknu už jen jedno. Jsi bájecná žena a udelala jsi mne štastným."
Její hysterický plác témer prehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mne se svírá srdce pri pomyšlení, že již nic nebude jako drív... Prosím te o odpuštení, Jenny. Má lásko."
Zaznel druhý výstrel a... pak již nepromluvil...

Navždy spolu....

Šla jsem po škole domu.Vzala jsem si kolo a chtela jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na neho.Na to,jak se líbáme..jak me objímá.I pres foukání vetru me zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmelo a já pocítila chlad.Takové divne zamrazení.Predzvest neceho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem premýšlela o nás. Co bude dál.
Z premýšlení me vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžite jsem se probrala a zjistila, že pár metru prede mnou do sebe narazily dve auta. Jedno z nich mi bylo povedomé.Nee!!!!!
To nemuže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykrikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V aute seObrazekdela jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a cekala, až prijede sanitka.
Michal otevrel oci a podíval se na me. Usmál se. Já také. Rekl mi dve nejkrásnejší slova na svete,
jeho poslední slova:Miluji te.Já tebe taky rekla jsem se slzami v ocích.
Rozbrecela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na nem a objímala ho. Zdálo se mi to jako vecnost, než dorazila sanitka.Vyslechli me, co se stalo, ale já nemela sílu mluvit. Jen jsem brecela. Porád jsem opakovala jen slova on a umrel.
Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uvidela jsem to místo.
Ten krížek s kvetinami, které tam každý druhý den nosím. Brecela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemrel. Už nikdy mu nebudu moct ríct do ocí Miluji te. Nikdy už nepujdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji te slyšela jsem vykriknout svuj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Linduška Linduška | E-mail | Web | 30. května 2009 v 13:34 | Reagovat

NAAADHERA

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama